Nerad mluví o tom, že koktá. Na druhou stranu by mohl být vzorem pro ostatní. Protože i když v reálném životě koktá, na jevišti se nikdy nezasekne.
Za zmínku stojí jeho filmy Místo splněných přání (The Place), S chutí Toskánska (Quanto basta), 20 sigarette nebo Drive me home. Herec hraje také v divadle.
Koktal od malička, byla to vrozená vada a rodinné dědictví, jeho otec i dědeček také koktali. Vada se u něj projevila ve čtyřech letech. Nejtěžší období prožil samozřejmě na základní a střední škole, kdy jsou děti vůči těm, kteří se liší, neúprosné. Nekoktá pořád, ale má problém s určitými hláskami. Logoped říkal, že není vážný případ. Stačí jen nespěchat. Doporučil mu kurz dramatické výchovy. Na střední škole se naučil udělat ze své vady zbraň, když při zkoušení nevěděl, zarazil se váhal. Učitelka vycouvala a přešlo se k jinému tématu. Koktání totiž vzbuzuje velmi silný pocit ochrany, zejména u žen.
V devatenácti letech propadl divadlu. Rozhodl se, že ho jeho handicap nezastaví. Vrátil se na logopedii a během léčby dělal velké pokroky. Měl silnou motivaci, dělal dechová cvičení, cvičil rytmus, intonaci a slovní zásobu, dokonce pracoval s metronomem. Ve 22 letech konečně nastoupil na hereckou školu. Tam pochopil, jak je důležité vyjadřovat emoce a pocity tělem. Po roce už při čtení scénářů nekoktal. Když hraje postavu, soustředí se ne na to, co je, ale na to, čím se stane. A pak neklopýtne. Samozřejmě pro něj každé představení znamená výzvu a pokaždé, když jde na jeviště, se pokřižuje. Ale v tom právě tkví krása herecké práce.
Vinicio Marchioni má pro své kolegy „koktavce“ (balbuzienti) radu: „těm, kteří opravdu chtějí naslouchat tomu , co chcete říct, vaše váhání vadit nebude. Ti, kteří se do této perspektivy neumí vžít, se o vás jednoduše nezajímají. Nechte je jít“.